DĚTSTVÍ a RODINA
Narodila jsem se 8. května v Jablonci nad Nisou. Maminka je ze čtyř dětí, původem z Plzně a tatínek je jedináček, narodil se v Jilemnici. Oba dva i zástup dalších příbuzných se věnují geodézii. 
Já jsem nejstarší a mám dvě sestry. O dva roky mladší Zuzanu a o sedm let mladší Petru.
Do mých deseti let jsme bydleli v Kokoníně a pak jsme si vyměnili bydlení s naší babičkou a přesunuli se na Dobrou Vodu, kde je naše království a taťka je tam svým (i našim) králem. Velmi rychle se ujal název „Vítov“ a tak když 
jedem k našim, málokdy použijeme jiné označení. Naše rodina nikdy neměla nouzi o zvířátka, a tak jsme od malinka vyrůstali s německými ovčáky a od mých pěti let jsme měli oslici. Úžasnou a dokonalou Violku, která mi ovlivnila celé dětství a dospívání. Časem si taťka pořídil koně, na kterém se učil jezdit (jeho výlety a návraty z vyjížděk po svých, když se kůň doma již půl hodiny pásl, byli asi opravdu zážitkové a adrenalinové). V dnešní době se před domem pasou koně tři, opět máme v ohradě oslice čekající na novou dětskou posádku, koček plný dvůr, pejsky i slepice.
Na Vítov se velmi rádi sjíždějí naši kamarádi z muzikantských i jiných kruhů a o zábavné večery tu není nouze. Dokonce máme přizpůsobenou stodolu pro podobná veselá setkání. Za lesem máme malý sroubek, kde pořádám indiánský tábor pro děti nebo každoroční květnový festival „Narozkyfest“. Tento sroubek se dá krásně použít pro pohodlné přespání pro návštěvy, ale mnozí muzikanti nás podezírají, že žádný srub nemáme, jelikož k němu ještě ze žádného večírku nedošli.
Tolik asi ve stručnosti o naší rodině, přesunu se tedy k další kapitole.
ŠKOLY
Jako většina dětí, začala jsem školní docházku ve školc
e. Na toto zařízení jsme měli ohromné štěstí, protože jsme se ségrou začali chodit do Sluníčka. Školka nad všechny školky, opravdu. Potkala se tam úžasná banda rodičů, dětí a učitelek, že mám na toto období mnoho krásných vzpomínek. Připravovali pro nás pestrý program v průběhu školního roku i během prázdnin. Například indiánské táboření v teepeečkách mě ovlivnilo na zbytek mého života. S bandou ze školky se dodnes scházíme a vždy si máme co říci.
Základní školu jsem navštěvovala na Vrkoslavicích. Malá příjemná škola kousek od bydliště, tady jsem také měla štěstí na spolužáky i paní učitelku. Pět let uteklo jako voda a mě se povedlo zvládnout přijímačky na Gymnázium U Balvanu. Nastoupila jsem tedy na osmileté studium gymplu, kam chodíval i můj taťka. Naštěstí šla na tuto školu i má nej kámoška Pája, a tak jsem se tam necítila v tý budově ohromný tak sama. Osm let je děsně dlouhá doba, bojovala jsem s mnoha př
edměty jak se dalo. Ke konci studia to bylo opravdu těžký, protože ve volném čase už dávno zvítězila muzika a učit se na totálně nepochopitelné písemnky z matematiky, chemie či fyziky bylo opravdu mučení. Spolužáci z gymplu byli suproví, všichni jsme v roce 2007 zvládli maturitu a všichni jsme se dostali na vysoké školy. Myslím, že jsem jim vděčná za to, jakou nasadili během těch osmi let vysokou laťku a mě protáhli s sebou
Já se dostala na Pražskou konzervatoř – obor populární zpěv již v lednu, a tak jsem byla na maturitu taková docela v klidu, protože nastoupit bych mohla i bez ní. Na tu školu jsem se těšila, konečně něco o muzice a konečně v jiném městě… ale naši pořád šťourali a šťourali, že bych měla jít i na vysokou atd., atd., atd. A tak jsem doprovodila Páju na přijímačky na VŠE, kde čerstvě otevřeli obor Arts management. O tom oboru skoro nikdo nevěděl, a tak se tam hlásilo méně studentů než bývá na ekonomku v Praze zvykem. Body jsem splnila, na přijetí to ale nebylo. Vlastně z donucení jsem poslala odvolání, které jsem si ani nenechala od našich zkontrolovat a v srpnu mi přišel dopis, že mě berou. No potěš koště sem si řekla. Vítová a dostala se na vejšku..no to se mi asi už nestane, tak nastoupim a jedna škola mi třeba v průběhu studia sama odpadne a zbyde mi ta druhá Plán byl jednoduchý. Bydlela jsem v malé garsonce na Vinohradech s Pájou a lítala ze školy na školu. Pražský život mě nějak moc netankoval, buď jsem nestíhala do školy nebo byla unavená nebo jsem radši jela domů (tenkrát už za Bobem).
Po čtyřech letech na konzervatoři jsem odmaturovala a měla tak svůj druhý maturiťák a pokračovala ve studiu ještě další dva roky, abych školu dodělala a připnula si za jméno tři písmenka DiS. V Jablonci jsem si na své narozeniny v roce 2013 zorganizovala velký absolventský koncert s hosty, včetně mého pana profesora zpěvu Josefa Štágra. Z tohoto večera mám celé zpracované DVD, myslím, že za pár let se na něj ráda podívám
S ukončením Arts managementu to bylo na delší lokte. Bakalářský obor Arts management jsem úspěšně zvládla v roce 2011. Většina spolužáků pokračovala dál na magisterské studium, a protože jsme jako první „zkušební“ ročník nemuseli zvládat postupové zkoušky, šla jsem s davem. I na této škole jsem měla ohromnou podporu ve spolužácích, hodně mi pomáhali a drželi mě jak se říká nad vodou. Velmi jim vděčím za to, že jsem i tuhle školu dodělala a po velkých mnohačetných bitvách se státnicí z ekonomie jsem si v listopadu 2013 mohla před jméno napsat titul Ing.
Škol všech druhů jsem měla až nad hlavu a byla jsem moc ráda, že tato etapa života je už za mnou. A teď vzhůru do dalšího života.
VOLNÝ ČAS
Ve svém životě jsem si ten volný čas docela parádně vyplnila všemi možnými aktivitami. Už od malinka jsem měla kroužků k povinné školní docházce požehnaně. Mamka atletka a táta lyžař, ze mě přece musí být jasný sportovec, že? A tak jsem navštěvovala atletiku, závodila na lyžích (pro nelyžaře – tím nemyslím běžky!) a běhala orie
nťáky. Moc mě to nebavilo (až na ty lyže) a taky mi to moc nešlo. V atletice jsem absolvovala několik závodů a na základce tak získala i několik diplomů ze sportovního dne, ale tím to tak haslo. Nejvíce mi nevadil skok do dálky a sprinty, protože se nemuselo běhat moc daleko 😀 Také jsem chodila tancovat. To už bylo lepší, měla jsem tam super partu a tancovali jsme všechno od lidových tanců přes balet až k moderně, také nás párkrát potrápili na gymnastice. Díky této průpravě jsem zvládla tanec na konzervatoři velmi lehce.
Chodila jsem také několik let do skauta, to bylo moc fajn, protože skauty vedla naše paní ředitelka ze školky, a tak jsme se s celou školkovou bandou potkávali dál a chodili společně na výlety a skautské schůzky. Ke klasickému kroužkovému seznamu patřila také hra na zobcovou flétnu, a to jak ve škole, tak v Jablonecké Píšťalce, kterou s námi začala navštěvovat i mamka. Hra na piano pak byla skoro automatická, nastoupila jsem ve školce do přípravky a pak co třída, to ročník na piano (aspoň se mi to dobře pamatovalo). Na kytaru jsem začala hrát asi v devíti letech pod dozorem rodičů. S prvními třemi akordy jsem pak jela se ségrou na hudební tábor, kde vz
nikly Berušky. Okolo třinácti jsem začala chodit k výborné paní učitelce Kurfiřtové na zpěv a také si mě vyhlídla jedna místní bluegrassová kapela BG Bazar, do které jsem nastoupila jako kytaristka a zpěvačka.
Postupem času a náročnosti škol jsem musela kroužky pomalu seškrtávat ve svém týdenním programu. První šla z kola atletika, pak i tancování (tréninky třikrát týdně jsem prostě nedávala) a když zrušili náš skautský oddíl a přiřadili nás k jinému, šel z kola i skaut. Zůstala mi muzika. Na piano, flétničku a zpěv jsem chodila až do odchodu do Prahy.
Kapitola o volném času nemůže být přeci jen výčet navštěvovaných kroužků v dětství, že? Obzvlášť když se kroužky jako volný čas netváří Od mala mě 
bavilo jezdit na Violce, naší oslici. Byla můj kůň a já byla Vinnetou (má dětská láska). Často jsme si hráli na indiány a cowboje, samozřejmě byli i chvíle, kdy jsme byli princezny. Jezdili jsme v létě na vandry s Violkou a v zimě jsme byli pravidelně na sjezdovce, především v Rokytnici n. J., kde jsme mívali nádhernou chaloupku. Nebyli jsme ochuzené o několikadenní vodácké dobrodružství s tatínky ani o společné výlety do skal.
Díky kapele Berušky jsme se v létě dostali na plno letních festivalů a akcí, kde jsme se seznámili se slavnými osobnostmi především z žánru folk a country. Takže muzika, festivaly, skládání písniček a hraní s kapelou mi zaplnilo velkou část mého času.
Čas šel dál,přebolela první láska a přišla druhá. Bobo, se kterým jsem se seznámila když nás zvučil na jabloneckých trzích, mi ukázal plno dalších super aktivit, kterým se dá ve volném čase věnovat. Začala jsem s ním jezdit se stánkem do ciziny a prodávali jsme historické brnění, meče, helmy, sekery..nádherný čas v úplně jiném prostředí než jsem byla zvyklá. Pořídili jsme i malou renesanční harfu. Také jsme začali jezdit na několikadenní vandry na koních a po několikaměsíčním chození 
na horolezeckou stěnu jsme párkrát vyjeli do skal si zalízt. Pravda, blbě se pak večer hraje na kytaru, prstíky bolí, já ale byla vždy tak vyřízená, že jsem velmi rychle usnula. Také nás baví plachtění, tak jsme si několikrát půjčili malou plachetničku na Orlíku a učili se. Moře a voda obecně je další aktivita, která nás oba naplňuje. Jsem moc ráda, že máme tolik společných koníčků i mimo muziku a zvučení. Mozek si tak parádně od toho všeho odfrkne.
Do volného času by se dalo počítat mé učení dětí i dospělých. Už za dob studia jsem si přivydělávala jako lektorka piana, kytary či zpěvu. Bavilo mě to moc a časem se z toho stala má pravidelná týdenní brigádka. Když jsem dodělala školy, začala jsem učit naplno a to sama pod sebou.. Zjednodušeně řečeno jsem si vymyslela práci, která mě baví a které by mohla fungovat. A díky parádním holčinám Kačce a Hance jsme založili Studio Kokos.
MOJE RODINA
A dostávám se k poslední kapitolce této stránky. Má vlastní rodina. Zní to docela vtipně, ještě nedávno jsem chodila do školy.. ale každopádně jsem našla toho pra
vého, který si mě vzal za manželku. S Bobem jsme se poznali v dubnu 2007 a za sedm let jsme měli parádní a nezapomenutelnou svatbu. Ta proběhla ve velkém sále Eurocentra 12. dubna 2014, slavnostní rodinný oběd proběhl na Petříně a mejdlo jak se patří bylo na horské chatě Skácelka v Rokytnici. Byl to moc krásný den a ještě teď všem děkujeme.
A jak to tak bývá, po svatbě se rodí miminka a na jedno takové právě čekáme…
32,758 total views, 3 views today